Velmi obyčejný příběh zcela neobyčejné koloběžky

Kdy to vlastně všechno začalo?

Nevím přesně, z kterého konce to vzít, a tak to vezmu od mého narození. Narodil jsem se do období politicky označovaného jako „Normalizace“ a jsem jak jedna píseň praví, doslova a do písmene, Husákovo dítě. Ročník mé výroby je přesně znám a je to rok 1970.

O mně tu ovšem tolik nejde, jde tu o jedinečné jednostopé vozidlo, jehož motorem byly po dlouhou dobu střídavě obě mé nohy. Fantastický výrobek soudruhů z NDR, s největší pravděpodobností z městečka „zpívajících sedláků“ Sangerhausen. Z fabriky, která má poněkud delší tradici. Již v roce 1907 z jejích bran vyjel první bicykl. Tam se narodila, (někdy kolem roku 1973) spolehlivá, neochvějná, červená a hlavně má koloběžka.

Rodiče ji dovezli vlakem z Drážďan a já se, coby čtyřletý capart, poněkud zalekl její velkosti. Vždyť jsem do té doby jezdil na klasické dřevěné brndě, jakou ostatně znáte od Hurvínka, dvě kolečka vzadu a jedno vpředu. Tak se mé dovádění trošinku odložilo, až do doby, než jsme si k sobě našli cestu.

Pořádná jízda

No a pak se mnou rostla. Výlety na Hostivařskou přehradu, kde jsem mohl coby žižkovský kluk volně lítat po asfaltkách, nebo v Průhonickém parku, kde jsem trénoval smyky na pískových cestičkách, v horším případě jsem jezdil za doprovodu rodičů po Riegrových sadech. Tam jsem se ale musel, díky množství lidí, malounko krotit.

Kolobrnda s námi po roce 1976 mohla jezdit i autem a tak s námi mohla i na dovolenou. Škoda 445 Spartak, měla dostatečně velký zavazadlový prostor, proto jsem mohl svědomitě trénovat, abych v roce 1979 mohl vstoupit na závodní dráhu.

Závody na Žižkově

Svazarmovští nadšenci ze Žižkova připravili jedinečný závod pro vlastníky koloběžek. Zlatá přilba, nebyl jen název závodu, ale i první a to velmi lákavá cena. Jelo se na Žižkovském kulaťáku, na Škroupově náměstíčku, blízko žižkovského televizního vysílače, který tehdy ještě samozřejmě nestál. Na náměstíčku, které o deset let později proslaví náš budoucí prezident Václav Havel, ještě o něm bude důležitá zmínka.

Závod byl napínavý a po celou dobu, až do finále se pro mě vyvíjel nečekaně dobře. Ve finálové jízdě jsme já i koloběžka vyrazili a až do půli posledního kola jeli v čele pelotonu, ovšem nezkušenost, přepálený start, zavinila křeč a tak nám vítězství o vlásek, větší vlásek uniklo. Nicméně na kolobrndu jsem nezanevřel a spokojeně řádil dál.

Bohužel jsme vyměnili automobil a ve Škodě 100 se už kolobrnda v mělkém kufru vozit nedala. Nevadí! No jo, ale mě už je najednou 12 a 14 a kolobrnda mě stále vozí a hele coby 17-ti letý se seznamuji se zámečníkem ze smíchovské Tatrovky, kde se vyráběly slavné tramvaje T3, stejně červené barvy jakou má i má koloběžka. Zdatný zámečník mi z doneseného materiálu naohýbal silnější rám a zpevnil koloběžku, která mě mohla vozit i nadále.

Koloběžky na hrad

Nastává období důležité nejen pro koloběžky. Ve svých 18 letech jsem členem S.V.S. (Společnost za veselejší současnost), s kterou trošku provokujeme a zároveň se bavíme pod pevným vedením prezidenta Luboše Rychvalského a jeho choti, dnes dobře známé herečky, dříve prezidentové, Báry Štěpánové. V porevolučním období sametového řádění je třeba zmínit, že právě S.V.S., nově zvolenému prezidentovi Václavu Havlovi, pro praktický účel, zjednodušení pohybu po dlouhých hradních chodbách Pražského hradu, dala dar nenahraditelný, koloběžku, jak jinak. Nebyla to ta má, ale je třeba zmínit, že vedle ostatních vládních vozidel je od té doby brána i koloběžka, jako státnický dopravní prostředek.

V té době jsme se konečně měli možnost přestěhovat z malého bytečku na Žižkově do výrazně prostornějšího bytu v Nových Butovicích a začalo nové ježdění. Do školy jsem jezdil fantastický radlický kopec dolů a bohužel se mi stalo, že jsem předjel i houkající sanitu, to víte Š 1203 nepatří mezi supersporty, byť modře houkala.

Z Nových Butovic se mi staly zálibou výlety na Karlštejn, přišlo mi to díky koloběžce, coby kamenem dohodil. Nazpátek jsem se svezl vlakem, ale snad to „běžkobiker“ může, přepravní řád to doposud povoluje.

Vandr kolem republiky

Větší cesty pak dala brnda jako vandr kolem republiky, ale ne všechny končetiny jsou ochotny šlapat stovky kilometrů, některé raději komunikují s děvčaty a tak se zrodil neúspěch této veletůry, skončil tam, co byly ty holky nejhezčí, nebo mi to tak alespoň přišlo.

Nějakou dobu jsem žil mimo území ČR a zjistil, jak chudým životem žijí lidé v cizích, vzdálených zemích, neznaje koloběžkový pohyb. Je to jeden z důvodů proč nezůstat v Americe, nebo ve Francii natrvalo. Nemáte si skoro s kým pokecat o svém stroji, pokud to nemá minimálně 8 válců 4 kola a nějaký ten volant. Votrava!

Koloběžka však nezahálela, sestře se narodil klučík, který v tom správném věku objevil strýcův dokonalý stroj a začal jej prohánět. Po mém návratu kolobrndu v úctě vrátil a ta chudinka skončila v garáži na pár dlouhých let. Koupila se nová vymazlená, na níž dnes jezdí moje žena a co víc, koupila se nová ještě vymazlenější, na které jezdí moje dcerka. Já samozřejmě v brzku obdržím tu nejvymazlenější, jak jinak nežli červenou a hurá za novými dobrodružstvími.

A ty má kolobrndo z NDR se prosím naparuj v muzeu koloběžek váženého koloběžkaře Mr. Bostla, který prodejem koloběžek naplňuje štěstím jejich majitele.