Skandinávské koloběžkové dobrodružství
| Vendula KosíkováZdeněk Valenta si splnil svůj sen z dětství. Ve svých 43 letech projel napříč Skandinávií. Jen necestoval na kole, jak původně zamýšlel, ale na koloběžce. Jak to všechno začalo?
Zápisky z cest (krácené sms):
4. den – Po silnici č. 68 směr Gävle. Stanovaní a koupaní v botnickém zálivu - všude klid, krásná krajina a blízká setkání se zvířátky jako jsou nepříjemní komáři a milé srnky.
6. den – Söderhamn. První boj o přežití – zápas s kavkou o koláč. Kavka málem vyhrála, a pak že Hitchcock psal sci-fi.
7. den – Setkání s krajany. Opékání buřtů, popíjení světlého kozla. Byl jsem vyhodnocen jako blázen.
9. den – Přší! Prší. Prší...
10. den – Zastávka v kempu Fagerstra, konečně teplá sprcha.
11. den – Vše nelze naplánovat z obýváku z domova. Změna trasy. Nepřístupné cesty pro cyklisty. Pokračování po silnici č. 87. Pozitivní moment: snídaně gratis – káva a skořicové sušenky.
12. den – Jedna bouřka za druhou. V období mezibouří se podařilo postavit stan na břehu jezera.
Kluk z hor
„Jako dítě z Krkonoš jsem miloval všechny zimní sporty: běžky, sjezdové lyžování, skoky na lyžích a později i biatlon, tím jsou mi severské země blízké,“ říká strojírenský technolog a sportovec Zdeněk Valenta. „Také s koloběžkou jsem se poprvé setkal díky lyžím: na letním biatlonovém soustředění jsme se udržovali v kondici právě jízdou na koloběžkách. Tehdy je pro nás vlastnoručně vyrobil trenér, byly skvělé, dokonce měly i sedátko,“ vzpomíná Zdeněk a vysvětluje: „Trenér dobře věděl, že na koloběžce zapojujeme stejné svalové skupiny, jako na běžkách.“
V práci dnes máme osm koloběžek
Zdeněk pak dlouhá léta koloběžku neviděl, až jednou kolega přivezl do práce Yedoo Mezqa. „Jeho název mě fascinoval. Nadšený jsem byl i z designu, konstrukce i toho, jak lehce jezdí, a nebyl jsem sám. Nyní jich máme v práci osm, vedoucí technici se na nich přemisťují mezi výrobními halami.“ (Zděněk Valenta pracuje v pražské pobočce švédské společnosti Lindab, která se zabývá výrobou vzduchotechniky).
15. den – Östersund, stanování v centru města na břehu jezera. Sušení oblečení. E14 pro cyklisty vjezd nepovolen, takže jedu směr Oslo po E45.
16. den – Nocování v kempu, který je určený pouze pro karavany, ale to by bylo, aby si český Honza neporadil.
18. den – Pro změnu prší. Jedu z Města Sveg do města Mora. Mora spotřebiče tu evidentně neprodávají, otázka je, kdo koho kopíroval. Cestou setkání se sobem. Sob mi přeběhl těsně před koloběžkou, ani syčák nepočkal, abych si ho zvěčnil. Prostě si to mazal dál... Mora dobyta, tábořím na břehu jezera Siljan.
Splnit si svůj sen
„Když něco chceš, celý vesmír se spojí, abys toho dosáhl,“ píše Paulo Coelho. A tak to bylo i v případě Zdeňka Velenty. Jakoby náhodou se osobně setkal s výrobcem koloběžek a šéfem značky Yedoo Danem Pilátem, který jeho nově zrozený nápad projet Skandinávii na koloběžce podpořil.
Na zapůjčeném prototypu silniční koloběžky Yedoo s bytelnými nosiči vlastní výroby a nákladem přes 40 kg se 1. července 2013 vydal směrem na sever. Na jih Švédska ho svezl kamión vezoucí vzduchotechniku z Lindabu, další ho dopravil asi 45 km od původně plánovaného startu výpravy – městečka Örebro. „Než mě kamión v podvečer vysadil v lese na křižovatce, měl jsem se krásně, pozoroval jsem rychle ubíhající krajinu a těšil se na budoucí dobrodružství. Ale hned na prvních čtyřiceti kilometrech na stupátku koloběžky na mě tvrdě dopadla tíha mého nákladu, kola se vzpírala hrubému švédskému asfaltu a já začínal tušit, že svůj plán budu muset notně poupravit.“
19. den – Prší a prší. Snažím se osušit věci. Chvílemi to vypadalo jako pouštění draků. Medvědi se mi na míle vyhýbají. Docela by mě zajímalo proč?
22. den – Probuzení s výhledem na jezero, kde plave hejno divokých hus. Kilometrové skóre k dnešnímu dni: cca 1500 km.
23. den – V 16.00 překročena švédsko-norská hranice. Konsvinger je ošklivé město plné příjemných lidí. Člověk by řekl, že komáři by měli být spravedlivě rozděleny mezi všechny zdejší obyvatele, ale zřejmě ještě neochutnali českou krev.
24. den – S dobrými lidmi se roztrhl pytel. Všichni se zajímají o tu prapodivnou bytost, kterou tato cesta vykoloběžkovala z jednoho člověka. Dobyto město Lillestrøm a jede se na okružní jízdu kolem zálivu Oslofjorden. Setkání s místními a získání tipů, kam se jet ještě podívat. Signál v telefonu a norský operátor je však katastrofa.
25. den – Jsem opět u pobřeží a koupu se v zálivu plném dětského křiku a štěkajících psů. V noci je tma a klid. Žádná elektrická zásuvka, žádný signál, žádný bankomat. Oslo na dohled ale trajekt je moc drahý.
26. den – Jedu přes hory a kopce zpět do Osla. Už zbývají jen dva dny a jede se domů. Počasí je nádherné – vedro, slunce svítí jak o život a tím, jak se blížím ke konci cesty, je koloběžka těžší a těžší a těžší...
Všechno se naplánovat nedá
Ačkoli druhý den Zdeněk nezvyklým podmínkám uvykl a za den ujel celých 106 km, musel původní trasu vedoucí podél Botnického zálivu často měnit, a to především kvůli zákazům vjezdu kol a tedy i koloběžek na silnice I. třídy.
Když v Östersundu zjistil, že se s koloběžkou nedostane ani na silnici směřující do norského Trondheimu a tudíž ani na pobřežní cestu kolem fjordů vedoucí do cíle jeho cesty na Nordkapp, musel improvizovat úplně. Nakonec v Norsku a ve Švédsku strávil 4 týdny a najezdil téměř 2 000 kilometrů. Cestou sice ztratil 16 kg váhy, domů si ale přivezl nezapomenutelné zážitky a cenné zkušenosti.
Krásná příroda a vstřícní lidé
„Severská příroda je nádherná, fotogenická, ale člověk tam musí víc přemýšlet: Jak dlouho mu například vydrží zásoba potravin, než si bude moct dokoupit další. Navíc ne v každé vesnici mají bankomat, kde by si mohl vybrat peníze. Také nevypočitatelné počasí mu může lehce udělat čáru přes rozpočet.“
„Naštěstí jsou Seveřané milí a přátelští, koloběžka v nich vzbuzovala zájem, a tak si přicházeli popovídat. Nezřídka jsem dostal pozvání na snídani či večeři. Nejedno takové setkání by vydalo na samostatný příběh,“ vypráví nadšeně Zděněk: „Jednou mě na snídani pozvali dva urostlí motorkáři. Na svých strojích značky Ural projeli už velkou část světa, z Čech si pamatovali Český Krumlov a České Budějovice. Oba vlastnili prosperující penzióny, které jim vydělávaly na jejich motorkářské výpravy.“ Zdeněk chtěl svou výpravou naopak ukázat, že cestovat se dá i s minimálními finančními prostředky.
Skandinávkou zimu si nenechám ujít
Hned po návratu začal Zděněk plánovat, kdy se do Skandinávie vrátí: „Možná už tuhle zimu na sněhoběžce. Přece nenechám vážně míněná pozvání od nových přátel z dálného severu nevyužitá. Na koloběžce, která mi byla věrným společníkem na cestě – ani jednou jsem ji nemusel opravovat, bych chtěl pro změnu někam jižněji, láká mě Nový Zéland nebo Afrika.“
