Dívka, koloběžka & svět. Blandine hledá lepší způsob života

Cesta za osobním štěstím i obecným blahem

Blandine se na cestě za svým osobním štěstím stala ambasadorkou pomalého a zodpovědného cestování. Pohybuje se vlastní silou a vše, co má, se vejde na nosič koloběžky. Na vlastní kůži se snaží poznat, zda je svět opravdu takovým, jakým se jeví z médií, co opravdu potřebujeme ke spokojenosti a co slouží jen k udržení konzumní společnosti.

Blandinino nomádství je forma aktivismu, který hledá jiné způsoby existence než je konzumem řízené zrychlování nebo nihilismus (všeobecně odmítavý postoj ke společenským hodnotám).

Její dny na cestě se odvíjejí v přirozeném rytmu stojícím na jednoduchosti: dvě kola, rám, tělo, pohyb, setkání, překvapení, úkryt, oheň, nebe, západ a východ slunce. „Člověk nemusí mít moc, aby viděl mnoho. Odečtěte gramy, abyste mohli přidat kilometry,“ vyzývá Blandine na svém blogu nazvaném La Trottineuse.

Odvážný krok aneb Jak to všechno začalo

Když byla Blandine malá, snila o dráze astronautky, později se začala zajímat o filozofii a další vědy, skrz které se snažila porozumět světu kolem sebe. A protože jí nikdy nebyly lhostejné důsledky lidského chování, brzy se vzdala masité stravy, auta a postupně i dalších výdobytků moderní doby.

V listopadu roku 2015, ve věku 32 let, pověsila svou práci grafické designérky na volné noze na hřebík, pustila pronajatý byt, koupila si koloběžku, kterou kdesi zahlédla, stan, spacák, vařič a s 2 000 Eury v kapse se na vlastní pěst vydala hledat šťastnější způsob života.

S minimálním rozpočtem a bez dalších příjmů projela 27 evropských zemí. Zatímco sama spala nadivoko ve stanu, svou cestou získávala finanční prostředky pro potřebné.

Za rok putování na tachometru své koloběžky natočila 22 000 kilometrů. Zhruba ve třetí čtvrtině svého evropského putování - ještě předtím než dosáhla nejsevernějšího bodu evropské pevniny Nordkapp, došla k závěru, že evropská tour bude jen první kapitolou její cesty kolem světa – cesty za lepším životem a možná i trochu lepším světem.

Pozdravy z Kyrgyzstánu

Blandine jsme po roce jejího světového putování (podruhé vyrazila 6. února 2017 z rodné Normandie) zastihli v Kyrgyzstánu ve městě Oš, kde čeká na udělení čínského víza. V nohách má celkem 34 872 km a za sebou turecké stepi, horké íránské pouště, zasněženou pamírskou dálnici M41 (druhou nejvýše položenou cestu na světě) a před sebou obávanou poušť Taklamakan přezdívanou “Moře smrti“ pro bezpočet zvířat a poutníků, co se navždy ztratili v jejích pohyblivých dunách.

„Ač je zvykem po vzoru dávných karavan cestovat přes poušť po severní nebo jižní hranici, já mám v úmyslu ji překročit napříč a v hluboké zimě,“ vystrašila Blandine své příznivce na facebooku.

S koloběžkou Yedoo Dragstr poušti v ústrety

Blandine má ale jasno: Aby byla v pohybu na dávných stezkách orientu obratnější, rozhodla se přejít na lehčí koloběžku Yedoo Dragstr s koly 20“/20“ namísto původní Kickbike Cruise Max 26“/20“.

Od menší koloběžky si Blandine slibuje větší obratnost na cestách, nižší zátěž a ještě větší minimalismus. „Dragstr mě příjemně překvapil, nebyla jsem zvyklá na tak dlouhé a úzké stupátko, líbí se mi rozsah postojů, které nabízí. I když vím, že Dragstr váží jen o necelá dvě kila méně, stejně mě jeho lehkost velmi příjemně překvapila.

Jeho obratnost je vynikající, na zdejším bazaru jsem se proplétala mezi lidmi tak snadno, že jsem úplně zapomněla, že stojím na koloběžce. Dragstr se perfektně hodí do zdejších úzkých uliček a ostrých zatáček.“

Aby Dragstr ještě více zapadl do místních podmínek, “šije“ mu Blandine nový kabát - v barvě kůže, písku či velbloudí srsti. Na rámu a blatníku v kresbě zachytila výjevy ze svých cest.

Nejtěžší zkouška - zasněžená pamírská dálnice

Příležitost osahat si své nejzazší limity měla Blandine cestou přes Pamír. Honil ji čas. Doba, po kterou měla být pamírská dálnice na koloběžce ještě průjezdná, se rychle chýlila ke konci. Cesta už byla zapadlá sněhem, místy pokrytá ledem, v noci teploty sestupovaly
až k – 30°C a Blandine neměla dostatečné vybavení. „Chyběl mi hlavně spacák do nízkých teplot a dobré termoláhve, které by uchránily tekutiny před zamrznutím. Ale stejně jsem to chtěla zkusit – díky těmto výzvám jsem mohla zjistit, co všechno ještě vydržím a na co všechno se ještě zvládnu adaptovat.

Čím blíž k tádžickému platu, tím větší mi byla zima. V noci jsem chladem nemohla spát, musela jsem ji přečkat, jak to jen šlo – pravidelně jsem třepala nohama, abych generovala trochu tepla a čekala, až zase vyjde slunce. Jedla jsem zmrzlý chleba, sýr a datle, moc jsem nepila, protože rozehříváním vody jsem ztrácela spoustu energie. Navíc se mi v tak vysoce položených místech špatně dýchalo, sebemenší pohyb byl namáhavý…

Objevila jsem ale úplně surrealistická místa – jako bych přistála na jiné planetě. Ta krajina a atmosféra byly tak jedinečné, že bych do toho šla znovu i přes ty extrémní podmínky.

Myslím, že jsem to nevzdala (přestože jsem to mnohokrát zvažovala) jen proto, že jsem vždy, když jsem se ocitla na konci svých fyzických či psychických sil, potkala nějakého člověka, nebo třeba jen zvíře. Mohla si trošku odpočinout u někoho doma v teple, nebo mi někdo nabídl čaj. To mi pomohlo znovu naskočit na stupátko. Lituji jen, že jsem přijala svezení na náklaďáku v momentě, kdy přede mnou byla 3-5 dní dlouhá pustina. Byla jsem však dehydratovaná a otupená únavou. Škoda, že jsem to neujela celé sama,“ napsala nám Blandine.

Kromě extrémních podmínek se Blandine také musí vyrovnávat s opakovaným sexuálním obtěžováním. „Jeden se musí obrnit a přizpůsobit své chování vzorcům mužského predátorství, které, jak jsem zjistila, je univerzální,“ komentuje Blandine své nesnáze.

Samotu si užívám

Přesto Blandine ráda cestuje sama. „Je to pro mě ta nejpřirozenější věc – miluji to. Vždycky jsem byla solitér a samotu si užívám. Ve společnosti ostatních lidí jsem spíš pozorovatel.

Cestovat sama je úplně jiné, než cestovat ve skupině, obzvláště v cizích a neznámých částech světa, kde člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se s místními domluvil. Myslím, že člověk, který cestuje sám, je víc otevřený setkáním a zážitkům, které neznámé prostředí přináší.

V tom se s ostatními cestovateli moc neshodnu. Obzvláště mí krajané, když je potkám, jaksi samozřejmě předpokládají, že budeme pokračovat společně a jsou velmi překvapení, když zjistí, že nemám stejný záměr.

Nejsem příznivcem masového turismu spojeného s konzumem světa – naskočit na letadlo, odletět do daleké země, šlehnout si dávku exotiky, rychle letět zpátky a vrátit se do práce, která je pravděpodobně založená na zneužívání lidí a zdrojů země, kterou jste právě navštívili.“

Proč pomalé cestování stojí za to

„Ráda pozoruji změny prostředí a kultur, kterými projíždím přirozeným tempem. Těším se z okamžiků, kdy se nemusím starat o čas, řešit víza ani lidi, kteří by mohli být potenciálně nebezpeční.

Chvíle, kdy můžu žít prostým způsobem ve spojení s divokou přírodou - ať už v poušti, uprostřed hlubokých lesů, v opuštěných stepích, arktických tundrách či vysokých horách - stojí za to, ty miluji. Jsou to chvíle velkého uspokojení, kdy se mé štěstí stává zcela zřetelným. Některé zážitky září v mé duši stejně jasně jako malé diamanty.“