La Trottineuse. Zápisky z cesty kolem světa na koloběžce. Část 3.

Nesmyslné boje

Cesta mě naučila, že některá utrpení stojí za to snášet, zatímco jiná jsou jen ztrátou času a lidské důstojnosti. Smysl, zdá se, dávají jen ta, co nás posunou za předsudky.

 V Jihovýchodní Asii se mi začalo stýskat po čínské poušti, nebeských horách Tien Shanu a zlatavé krajině Persie. Možná protože mi chyběl pocit svobody tolik vlastní dávným kočovníkům a pastevcům. A tak Austrálie ležela v dálce přede mnou jako země zaslíbená.

Kant přišel s myšlenkou, že prostor a čas jsou jen brýle -vlastnosti lidského rozumu či určitá forma smyslového vnímání, pomocí kterých vnímáme tento svět.

Coby nomádka, hledající jednodušší a šťastnější způsob života, jsem se spíše zaobírala otázkami činu a etiky. Šlo mi o praktické hledání správné míry, která by byla spravedlivá k ostatním lidem, zemím, bytostem i věcem. Z vlastních zkušeností vím, že aplikovaná etika přináší pocit štěstí a nezávislosti.

Avšak čas a prostor znovu nabyl na významu, když přišlo na otázku osobní svobody. Časové omezení a svazující itinerář mě rychle svedly ze stezky ke spokojenému životu a vrhl mě do těch nesmyslných bojů. 

Spokojenost totiž vyžaduje určitou kvalitu času i prostoru a každodenní tréning - cvičení, které potřebuje nějakou dobu, aby se mohlo plně rozvinout a určitou kvalitu prostředí, aby mohlo pořádně zakořenit.

V Norsku, Finsku a také Turecku jsem z tohoto úhlu pohledu prožívala zlaté časy. Nabídne mi Austrálie stejně příhodné podmínky? Budu vůbec ještě někdy schopná zažít tu blaženost a ten pocit svobody jako na začátku svého putování cesty? Nebo jsou tyto vjemy už předem odsouzené k zániku?  To jsou obavy, se kterými pohlížím na Austrálii. Pokud se potvrdí, možná už nastal čas, abych se znovu usadila a přenesla zkušenosti z cest do běžného života. Beztak má cesta někdy takto skončí.    

Být s těmi, co mám rád

„Došel jsem k poznání, že být s těmi, co mám rád, stačí.”― Walt Whitman. Ano, to a ještě je tu cesta. Rodinné setkání po dvou letech. Drahocenné hodiny strávené s nejbližšími mají zcela jedinečnou atmosféru. Za pár let se možná znovu uvidíme. Šťastné Velikonoce všem!

Voda

Jeden má největší žízeň, když by ji rozhodně mít neměl. Jakmile se voda při cestování stane klíčovým faktorem, vyvstávají kromě problémů s jejím převážením a doplňováním další výzvy – poskytnout tělu dostatečný ale ne moc velký objem tekutin a popasovat se s psychologickou obsesí, kterou vyvolává vidina nedostatku vody.

Už jsem pokořila dvě známé pouště – Dasht-e Kavir v Íránu a Taklamakan v západní Číně, nicméně v Austrálii, kde se chystám přejet mnohá odlehlá území, to bude úplně jiná úroveň. Čeká mě spoustu dnů v řadě na prašných stezkách bez opěrných zásobovacích bodů. Zatím jsem ale stále v Darvinu a mou prioritou je dobře nastavit navigační systém.

Přírodní živly

S přírodními živly neuděláte nic. Včera, sotva jsem si u ohně vypila svůj večerní čaj, se strhl přívalový liják a vyškolil mě jako úplného začátečníka. Byla tma a já byla úplně promáčená.

Můj stan stál za obří termití mohylou – jediným útočištěm, které jsem v savaně našla. Byl sice chráněný před horizontálním deštěm, ale teď mi teklo do bot. Dnes jsem se utábořila na vyvýšeném skalnatém místě poblíž silnice. Priority se mění a faktorů ke zvážení je vícero. Kdo ví, co přinese dnešní noc.

Jídlo!

Toto jsou zhruba mé zásoby jídla na několik týdnů a stovky mil na prašných cestách v odlehlých územích. Řídce se vyskytující motoresty ve vnitrozemí totiž nefungují jako obchody, ale většinou jen nabízejí teplé jídlo či sáček cereálií za trojnásobnou cenu.

Zprava doleva jsou seřazené potraviny od těch, co vydrží 2-3 dny po ty, co přečkají 2-3 týdny. Ovoce, chleba a krekry, mrkev a první balíček ovesných vloček, pak sušené ovoce, datle a ořechy, burákové máslo, na večeři kuskus, čočka, těstoviny, koření a také káva a čaj. Konec této řady obvykle tvoří zase ovesné vločky a moje tajná zbraň Weet-Bix.(Australská specialita - cereální sušenky s vysokým obsahem vlákniny a nízkým podílem cukru).

Samozřejmě první dny s tímto nákladem jsou náročné, ale vyrovná je radost u večerního ohně. Jak dny plynou, dobrot ubývá a já začínám počítat ořechy. Skromnou dietu však vynahradí odlehčený náklad a snadnější jízda.

Netíhnu k lyofilizovaným potravinám, které mají své nepopiratelné výhody pro časově vymezené expedice, avšak pro můj nomádský život se nehodí. Jsou drahé a ochudily by mě o trochu té radosti, kterou mi přináší večerní vaření, třebaže si zrovna nevařím jídlo, které bych jedla, kdybych si mohla pěstovat své vlastní potraviny.

Batoh plný lidskosti

Dnes ráno v Tom Price jsem se téměř náhodou seznámila s úžasnými lidmi z centra Nintirri, které do městečka přináší umění a pomáhá místním v rodinných i jiných záležitostech. Popravdě Stacy mě doslova odchytila na ulici, když jsem projížděla kolem a zoufale hledala obchod, kde bych si mohla koupit nové boty. S nefalšovaným zájmem mě pozvala dál a představila mi své neméně úžasné kolegyně. Přestože jsem, přes všechnu jejich snahu, odcházela bez nových bot, odnášela jsem si plný batoh lidskosti... Díky!

La Trottineuse

Více fotografií a informací najdete na Blandininých webových stránkách www.wot.latrottineuse.com. Sledovat ji můžete také přes Facebook www.facebook.com/latrottineuse.