La Trottineuse. Zápisky z cesty kolem světa na koloběžce. Část 2.
| Vendula KosíkováBlandine vede jednoduchý život a už třetím rokem brázdí svět na koloběžce. Pojďte spolu s námi nakouknout do Blandininých cestovatelských zápisků, které na Facebooku už sleduje přes 5 000 lidí z různých končin světa. Jsou nevšední, stejně jako Blandine, která svým nomádstvím uskutečňuje vědomější způsob života. Vybrali jsme je nahodile, tak jak se nám líbily.
Laos
Parabolické antény všude, kam se podíváš
Šaman na zápraží vyluzuje theurgické písně, zvoníce přitom maličkými zvonečky a činely. Ženy v saronzích si myjí svoje dlouhé černé vlasy, oblečení i nádobí. Muž se energeticky mydlí, až bílá pěna pokrývá celé jeho olivově zbarvené tělo. Polonahé dítě si v dešti užívá jízdu na kole. Z přístřešků se linou proužky kouře, vůně mokrého dřeva a lepkavé rýže. A stejně jako ve všech zapadlých vesnicích, kterými jsem na své cestě světem projížděla, i tady se tyčí parabolické antény a v místních stáncích se, do igelitu zabalené, vrší sladké tyčinky.
Příliš hlučný les
Ještě nikdy jsem nebyla v tak hlučném lese. Často zaměňuji řev gigantických cikád za ječivý zvuk pily. Podobně i praskání kmenů ohýbajících se pod vlhkým listovím nebo echo vodopádu tříštícího se o skálu ve mě evokují zvuky způsobené lidskou činností.
Obyčejné ráno
Venku začíná den, někdo se myje ve vodě vyvěrající ze země hned vedle dřevěných chýší postavených na chůdách. Asijské krávy se pasou na vzrostlé trávě, psi štěkají, větří Faranga – bílého cizince ze západu, jehož ztělesněním jsem. Jsem pochodujícím metonymem bílé rasy.
Ty nejčasnější lidé se už ubírají po tajných polních cestách ke stromům prohýbajícím se zralým ovocem - mačety, háčky a proutěné koše v rukách. Když za úsvitu projíždím horskými osadami, víc než kdy jindy cítím nepatřičnost s jakou pronikám do intimity vesničanů, jejichž denní rituály přebírám.
Setkání dvou tulaček
Mladá žena vstupuje do chýše, ve které jsem se schovala před noc a den trvajícím lijákem. Nese velkou plátěnou tašku, plně naloženou. Myslela jsem si, že ji chýše patří a omlouvala se za svou přítomnost. Brzy jsem ale pochopila, že šla také, stejně jako já, kolem a je šťastná, že může alespoň na chvíli uniknout před deštěm.
Všimla si mého mokrého oblečení, které jsem rozvěsila všude po chýši v zoufalé snaze usušit ho na vzduchu obtěžkaném vlhkostí. Posbírá několik kusů ohořelého dřeva, mokrých klacíků a rozhlédne se po něčem, čím by rozdělala oheň. Sebere tři plastová víčka a zapálí je. Zanedlouho se z naší chýše valí dým a my obě, sedíce bok po boku, svorně nad ohništěm sušíme svršky. O hodinu později žena na chvíli vyběhne ven, vrací se se dvěma palicemi kukuřice, které hodí na uhlíky. Poté odejde a mně dochází, že se o mně jen přišla postarat.
Co tu dělám? Čeho jsem právě byla svědkem? Po tolika kilometrech, tolika státech a rocích strávených hledáním prostého způsobu života a férového soužití medituji o tom, kam se ubírá moderní svět. Dojela jsem až sem, abych našla autochthona - původního obyvatele – rozdělávat oheň plastem?
Narazila jsem na ni opět o den později a 20 mil dále, seděla nedaleko vodopádu a jedla kukuřici. Na rameni stále (od kdy už?) měla svoji objemnou tašku a na nohou žabky. Nevěděla jsem odkud jde a kam. Jen se smála. Tulačka, jak má vypadat. Připadala jsem si vedle ní úplně malinká. Tím, že se o mě postarala a beze slov mě nakrmila, mě zahrnula do svého prostředí. Přesně jak říká laureát hlubinné ekologie a enviromentalista Gary Snyder: Aby byl ekosystém plně funkční, všichni členové musí být zahrnuti.
Vietnam
Vzpomínka na Conrada, Coppolu, Kubricka a další
S pocitem, že se člověk neúprosně ponořil do vlhkého břicha nasyceného flórou, s nemožností cokoli usušit. S výhonky, kmeny, kudrnatými rostlinami a obřími listy, které se všude rozlézají a zamotávají se do neprůchodných sítí, jakmile člověk jen uhne z vyšlapané cesty. S teplými sprškami, oslepujícím prachem, s pomalým postupem vpřed a opatrnými kroky na zrádných kopcích, s tím vším brzy přišly obrazy, podporované moderní západní představivostí - nekonečné pochody vojáků s plnou polní, lepkavé oblečení, podlamující se promáčené nohy šlapající v neklidných vodách místních džunglí, týdenní lijáky, déšť padající na přilby, déšť granátů, tekuté závěsy napalmu, ostré mačety a lopatky vrtulníku štípající dřevo i mraky na kousky, horečnaté pohledy, rostoucí temnota v člověku a nekonečné pochody neproniknutelnou vegetací, která v lidech vyvolává šílenství. Srdce temnoty, noční vír, oheň, co stravuje duše, to vše mne naivně přivedlo k myšlenkám na Conrada a Coppolu, Kubricka, Zemeckise a Kiplinga.
Je iluze myslet si, že člověk může přijet do neznámé země jako do ničím neposkvrněného území, představovat si, že zde dokáže uchopit čirou podstatu světa a že mu v tom pomůže jeho cestovatelská zralost. Radši se nauč, jak pozorovat a přivítat tu podivnou chiméru, která vzešla z tohoto setkání, jenž odhaluje naše nejstarší obavy a sny.
La Trottineuse
Více fotografií a informací najdete na Blandininých webových stránkách www.wot.latrottineuse.com. Sledovat ji můžete také přes Facebook www.facebook.com/latrottineuse.
Podpora
Blandine může jet a sdílet své dobrodružství jen díky lidem, kteří ji podporují. Každá drobná mince ji umožňuje pokračovat v hledání etického a šťastného způsobu života pro nás pro všechny. Pokud chcete přispět i vy, klikněte na: www.wot.latrottineuse.com/en/donations-and-books.