Koloběžková expedice, která vás naučí

Trexx obstál na výbornou

Koloběžky Yedoo Trexx, na kterých sedm účastníků vyrazilo do Latinské Ameriky, přestály náročnou cestu na výbornou, i když se s nimi tamní podmínky vůbec nemazlily.

„Nejvíc Trexxe prověřily změny klimatu, pohybovali jsme se Amazonií, kde je vysoká vlhkost vzduchu, v Bolívii jsme projeli solnou plání Salar de Uyuni, v Peru jsme koloběžky vytlačili na Machu Picchu a v Andách na peruánské stezce La Raya jsme s nimi překonali mrazivé teploty a nadmořskou výšku 4 338 metrů. Koloběžky navíc ofukoval mořský vzduch ze všech stran – z Pacifiku, Karibiku i Atlantiku.

Koloběžky vydržely také mnoho pádů, kterým se při takové cestě, kdy máte na řídítkách naloženo přes 20 kg, nedá vyhnout. Dále pak týdenní cestu říční lodí i mnohá drncání na korbě náklaďáků. Orezlé hlavy šroubových spojů, na plech sedřené brzdové špalíky, ošoupané bowdeny a odpadlé blatníky jsou jen nevyhnutelné šrámy z cest.“

Marku, celou expedici jsi vymyslel a do detailu naplánoval. Proč ses nakonec rozhodl pro Trexxe?

„Díval jsem se na různé stránky a našel spoustu českých firem, co vyrábí koloběžky. Je jich tolik! Když jsem ale poprvé viděl Trexxe...tak jsem fakt koukal. Ta koloběžka je prostě moje srdcovka. Ale hlavně - u vás jsem se setkal se vstřícnými a usměvavými lidmi, na kterých je vidět, že je jejich práce baví – máte tam takovou milou atmosféru. To je to, co dělá značku Yedoo.“

Na přednášce v Rock Café jsi říkal, že vám koloběžka otevírala dveře. Myslíš, že by to bylo jiné, kdybyste cestovali pěšky nebo tamní veřejnou dopravou?

„Dřív, když jsem byl v Latinské Americe jako turista, vůbec jsem neměl příležitost navázat s lidmi tak blízký kontakt, koukali na mě jako na toho ‚turistu‘.“  

S koloběžkami jsme pro místní byli mnohem exotičtější, než oni pro nás. Komická situace, která nám otevírala cestu tam, kam bychom se jako normální baťůžkáři nedostali. Latinoameričané koloběžky neznají a přirozeně si je chtěli osahat, vyzkoušet… S koloběžkami jsme čas od času zavítali i do místních škol, děti tam stály na koloběžky frontu…

Latinská Amerika je přátelská

Marku, kdybys měl krátce popsat Jižní Ameriku, co bys o ní řekl?

„Přijel jsem na neznámé místo v Kolumbii, byl jsem viditelně unavený, dali mi najíst, napít, a mohl jsem u nich zůstat, jak dlouho jsem chtěl. Stále se usmívali… Do teď si voláme a jsme dobří přátelé, nejen s lidmi z Kolumbie, ale se všemi, s kterými jsem se cestou sblížil :). Jižní Amerika je přátelská a lidé tam přátelství vnímají mnohem šířeji a hlouběji než u nás.“

Cestování přináší lidem možnost podívat se na svět, sebe sama i na své okolí novýma očima. Jak vidíš Česko teď a jak se tu cítíš?

Česko vidím jako malou zemičku uprostřed Evropy a je úžasný, že jsme si za celá ta léta a staletí udrželi svoje tradice, jazyk. Je to až neuvěřitelné, protože když vezmu, že taková Bogota - hlavní město Kolumbie - má tolik obyvatel co naše země, je to docela zajímavé srovnání. Mám rád Čechy, českou krajinu, i když letos jsem si ji tady vůbec neužil. Co nemám rád, je naše malost, která se projevuje na každém rohu. Stále nerozumím tomu, proč lidé na vše nadávají, a přitom jsou to právě oni, kdo mohou věci změnit. Vezmi si, jak je nakažlivé, když se někdo směje, a teď si představ, že skoro celou dobu potkáváš v Jižní Americe samé veselé lidi :). V porovnání s námi, kde když se někoho zeptám, jak se má, jeho odpověď zní povětšinou, ale jooo, jde to, nebo ‚mohlo by být hůř‘. Chápeš, tohle je tak velký rozdíl. Přitom stačí tak málo…“

Kam až dojedeme? Každý jinam 

Jaké změny přinesla expedice do tvého života?

„Můj život přináší stále něco nového. Ale hlavní věcí, která mnou pohnula, je vděčnost. V životě jsem nebyl tak vděčný, jak v Jižní Americe. Když nám někdo s něčím pomohl, když jsme se ráno probudili a byli jsme zdraví a vesele mohli jet dál.
Díky názorovým rozdílnostem v našem týmu jsem zase zpětně pochopil, že každý člověk nahlíží na svět úplně jinýma očima a má jiné představy, a i když s nimi zrovna nesouzním, je dobré chovat se ke druhému tak, jako byste jednali sám se sebou, tohle se mnou teď rezonuje… Byla to velká zkouška, ale i za tu jsem vděčný.“

Jaké to vůbec je, trávit každý den tolik času jízdou na koloběžce? Měl jsi krize? A jak jsi je překonával?

„Krize jsem neměl, snažil jsem se všechno brát jako relax. Když jsme byli v Andách, kde byla hnusná zima, chtěl jsem odtud odjet co nejrychleji. Možná jedna krize přišla v Paraguay, kde byla krajina jedna velká nudná placka. Dlouhé nekonečné silnice, které nemají ani zatáčku. To byla fakt síla. Také ty velké vzdálenosti od civilizace. Fakt to byl mazec. Ale,že bych kvůli koloběžce měl nějakou extra krizi, to né.“

Cyklisty bolí zadek, co nejvíc bolelo tebe?

„Bude to divný, ale mě za celou dobu nic nebolelo. Svěděly mně štípance od komárů. To joooo. Také občas někdy nohy, ale člověk si odpočine a jede zase dál.“

Lidé, hlavně z řad zkušených koloběžkářů vám zpočátku moc nevěřili, ale ty s Michalem jste podali neuvěřitelné výkony a prokázali neobyčejné odhodlání. Jak tě vnímají lidé z tvého okolí nyní?

„Pár lidí, zkušených koloběžkářů, od kterých bych čekal podporu, nám nevěřilo. Tady se právě projevuje ta naše česká malost. Nedá se říct, že bychom předvedli nějaké velké výkony, zkrátka nás to bavilo. Prostě takový správný cestování, jaké jsem si od toho představoval. Jedeš a zažíváš mnohá dobrodružství, některá úplně šílená, až jsem si říkal: ‚Co já tady tak blbnu, mám to zapotřebí?‘ Nemyslím si, že by se něco změnilo, aspoň to tak vnímám. Změnil se akorát můj pohled na určité věci. Čím víc cestuješ, tím víc dostaneš ten globální obzor.“

Po vašem návratu jste rozběhli kolotoč přednášek a výstav a rozhovorů. Je o ně zájem? Kdy a kde bude další?  

„Rozhovorů není nikdy dost, jak se říká. V mém zájmu je co nejvíc propagovat koloběh a cestování s koloběžkou. Přál bych si, aby každý aspoň jednou za život mohl odsud vypadnout třeba na půl roku někam daleko, protože to má nevyčíslitelnou hodnotu.

O rozhovory byl zájem hlavně když jsme se vrátili, v budově Českého rozhlasu si nás předávali mezi dveřmi. Byl jsem rád, že se mohu podělit o své zkušenosti a dát všem najevo, že je možné cokoliv, stačí prostě jen chtít.

Přednášky jsou naplánované, do konce roku jich bude deset, a časem přibydou další. Jejich rozpis najdete na Facebooku."

Co tě teď vlastně živí, vracejí se ti investice vložené do cesty třeba prodejem fotek apod.?

„Investice se vracejí hlavně v podobě zkušeností a zážitků. Pár kalendářů se prodalo, pár fotek, pár přednášek, ale to člověka nemůže uživit samo o sobě. Ale třeba dneska jsem se vrátil ze stavby, kde jsem pomáhal svému kamarádovi bourat zeď. Také se teď seznamuji s manažerskou činností spojenou s pořádáním výstav, fotek a besed. Další nové zkušenosti, které se do života hodí.

Snažím se dělat to, co umím, chodit na brigády, přednášet, psát články pro cestovatelské portály a zařizovat věci na další cestu. Člověk, který mě pozoruje zpovzdálí, asi vůbec netuší, co to všechno obnáší, připravit takovou expedici.“

Dobrodružství pokračuje 

Marku, co plánuješ dál?

„Když jsem byl malý, sbíral jsem takové malé vlaječky států. Vystřihoval jsem je z novin a časopisů, mám jich spoustu. Chtěl bych všechny ty státy navštívit, to je můj dětský sen, který se mi začíná plnit. Teď plánuji cestu do Asie.“

Kdy odjíždíš a s kým?

„Odlet koncem února a moc se těším, protože v Asii jsem nikdy nebyl. Dobrý tým je základ úspěchu, takže si raději počkám na někoho, s kým jsem na stejné vlně, ale už se to všechno rýsuje, stejně jako to, kdo se ke mně připojí. Bude to zase úplně o něčem jiném.“  

Nemáš v plánu se konečně usadit a mít rodinu? :))

„Já v první řadě chci být šťastný :). Chci dělat to, co mě baví a naplňuje. Focení, psaní, cestování, všechno to pospojovat a někdy vydat knížku. To je teď pro mě aktuální téma, a zároveň sen, od jehož naplnění mě dělí jen má lenost. Jasně, že bych rád někdy rodinu, co má přijít, to přijde, jsem otevřený všemu, koncem února ale odlétám do Indie.“  

A poslední otázka: Na co jsi nejvíc pyšný?

„Pyšný...asi na to, že jsem se dokázal v Jižní Americe domluvit. Že mám za sebou takové firmy jako právě Yedoo. Že se prostě seberu a jdu si svou cestou, i když není kolikrát zrovna příjemná. Jsem vděčný v podstatě za všechny pozitivní i negativní zkušenosti, protože bez nich bych se neposouval dál.“ Jsem pyšný na to rozhodnutí udělat něco pro něco."